Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dosť tvrdým recenzentským orechom bol pre mňa nový album pražskej skupiny KRUTON. Ako v poslednom čase stále častejšie, ide o hudobný kolektív, o existencii ktorého som do minulého roku netušil. Pritom funguje už desať rokov a na konte má dokopy tri albumy vydané v časových rozstupoch tri a päť rokov. Myslím, že to bude tým, že ide umelcov z tej časti scény, ktorú veľmi nesledujem, nakoniec, snahu stíhať dianie tam, kde „som doma“, som pochoval už tiež pred niekoľkými rokmi.
Grafické stvárnenie albumu ako prvé naznačuje, že pôjde o nie úplne tradičné dielo. Miesto drsných výjavov výbušných farieb KRUTON ponúkajú čierne písmo a obrázky na bielom podklade. Obrázky jednoduché, skoro schematické, ako ľahkou rukou v záblesku inšpirácie načrtnuté motívy v kontrastoch čiernej a bielej, pôsobia meditatívne i znepokojujúco. Ilustrujú príbeh, rozdelený do ôsmich hudobných kapitol. „Šeď strachostánků“ je veľmi obrazným, temným, osudovým, miestami až apokalyptickosťou a rozkladom nasiaknutým rozprávaním o chlapcovi menom John Doe (v angličtine termín pre osobu bez zistenej totožnosti), ktorý ide, pozerá sa a vidí.
Nekráča k ničomu dobrému, textové obrazy sú ponuré, plné anjelov, démonov, skazy a smrti, hádam aj konečnej ničoty. Sú prekladané odkazmi na kresťanstvo, citátmi z biblie, je to veľmi zvláštna a akoby „vysoká“ poetika, v ktorej každý môže a možno aj má nájsť niečo iné. Je to kritika viery? Žalospev nad svetom? Nad zničenými životmi? Ktovie. Rozhodne je to niečo „iné“ bez ohľadu na to, že koncepčných albumov je metal ako taký plný. Reč totiž je o nespochybniteľne metalovom albume, na ktorom však miesto tradičných pesničkových foriem prevládajú rozsiahle a rozviate kompozície (od 7:11 do 16:41), doplnené troma kratšími kúskami, úvodom a dvoma medzihrami.
Základom tohto výpravného a atmosférického soundtracku je predovšetkým technický, filigránsky vybrúsený thrash metal, silne obľubujúci melancholické i dramatické melódie. Sú tu monumentálne, priam symfonicky majestátne momenty, mohutné orchestrácie prechádzajúce do ostro sekaných thrashových pochodov, aj výbušné, naklepané pasáže, kde nad harmóniami buráca dravý vokál. Klasický, ostrý metal sa strieda s inštrumentálnymi pasážami a akustickými medzihrami, rôznymi „náladovkami“, v ktorých vokalista šepká, deklamuje, spieva i rozpráva. Čo skladba, to iný pomer tvrdých, divokých i meditatívnych pasáží. Model sloha-refrén-sólo tu nemá miesto, „Šeď strachostánků“ je svojím spôsobom hodina fungujúca hlavne ako celok.
Technicky a aranžérsky je album výdatný, stojí na precíznej a prepracovanej hre, ktorá však neutápa tvrdosť a „metalovosť“, výživného nárezu s vydarenými momentmi je tu naozaj dosť. Vynikne aj basgitara, zvlášť vo voľnejších či „umeleckejších“ pasážach, kde dostáva veľký priestor a dokáže ho využiť. KRUTON sú vo svojej komplexnosti na jednej strane draví a chytľaví, na druhej strane zasnení, vzdušní, melancholickí, niekedy ich inštrumentácie takmer bezstarostne lietajú ponad svet stravovaný zlobou, inokedy udrú a vystrašia. Vzdialene podobným hudobným zážitkom boli pre mňa naposledy asi len HEFAISTOVA LYRA. Výpravné hudobné predstavenie je zahalené do sympatického a citlivo vyváženého zvuku. Ak chcete album, ktorý od vás bude vyžadovať sústredenie, ale nakoniec sa vám otvorí a odmení, skúste toto.
„Šeď strachostánků“ je skôr zhudobnený príbeh než kolekcia metalových skladieb, je to zvláštna, nie úplne ľahká záležitosť, nielen na domácej scéne ide o dosť sviežo zuniaci kov.
1. I. – Př. n. l. – Nářek Janův
2. II. – Balet stínů
3. III. – Nepokřtěný
4. III. – Přerod
5. IV. – Umučení Antikrista
6. V. - Znemrtvýchvstání
7. V. – Limb
8. VI. - Nanebenevzetí – Nářek Bafometův
Diskografie
Šeď strachostánků (2020) 3 (2015) Lament (2012)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2020 Vydavatel: Support Underground Stopáž: 60:10
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.